168 hodin české politiky – 38. týden

Spolu se začátkem dalšího týdne je tu opět politické shrnutí toho předchozího. Ondřej Hubatka se opět zaměřil na největší události z našeho českého politického rybníku. A čemu se naši politici věnovali? Na přední místo zájmu se čím dál tím víc dostává další prezidentská volba, a zejména způsob jejího provedení. Parlament také schválil rozpočet České republiky na rok 2012, který také vyvoval spoustu kontroverze a na kterém zejména opozice nenechala nit suchou.

Opravdu vzejde příští prezident z přímé volby?

 

Po volbách v roce 2010 se všechny koaliční strany shodly na zavedení přímé volby prezidenta. Dokonce si tento bod stanovily v koaliční smlouvě. Nicméně konkrétní podoba, jak by tato volba vypadala a do jaké míry by ovlivnila kompetence úřadu, stanovena nebyla. K tomu, aby se zavedla přímá volba prezidenta je nutná změna ústavy a k tomu je potřeba ústavní většina v obou komorách parlamentu. V poslanecké sněmovně to je 120 hlasů a v senátu 49 hlasů. Koalice má v Poslanecké sněmovně 115 hlasů a tři hlasy nezařazených poslanců, kteří byli z koalice „odejiti“. Je tedy nutná podpora opozice a zde se objevují první trhliny. Koaliční návrh počítá s volbou po vzoru voleb do senátu s tím, že kompetence prezidenta by se nezměnily. Opozice ale požaduje omezení kompetencí, jako například udělování milostí, dosazování členů České národní banky a další. Mnohé z těchto požadavků jsou logické. Náš politický systém je parlamentní a v případě, že by nastala přímá volba prezidenta, tak by se tento systém posunul do tzv. poloprezidentského systému. Je tedy nutné tuto potencionální nerovnováhu sil kompenzovat. Narušovat principy parlamentní demokracie není pro systém zdravé. V parlamentním systému má prezident reprezentativní úlohy, nicméně jsme svědky strhávání pozornosti a neustálého ohýbání ústavy stávajícím prezidentem, právě ve prospěch jeho moci. Za předpokladu, že by získal prezident silný mandát od občanů, oslabila by se tím úloha parlamentu (zvláště senátu) a vlády. Toho jsou si politici vědomi, a tak s největšími problémy s přijetím se počítá právě v senátu, kde je levicová většina a už teď se vyjádřili někteří senátoři i z koaličních stran ve smyslu, že přímou volbu nechtějí. Jedná se o konzervativnější křídlo ODS zpodobněné senátorem Kuberou.

Přímá volba prezidenta má i další negativní okolnosti. Samotná finanční náročnost voleb se pohybuje v miliardách korun. Navíc se budeme moci těšit na další mediální, letákovou a billboardovou masáž z prezidentské kampaně. Je jasné, že každá strana navrhne vlastního kandidáta a také ho bude financovat. To bude pro strany velice finančně náročné, o to více se stanou závislé na sponzorech a budou hledat další možnosti financování, což jen přispívá k dalšímu korupčnímu a antisystémovému jednání. Samotná volba toho moc, co se kandidátů týče, nezmění. Vidíme to na Slovensku, kde kandidují političtí kandidáti. Bohužel se ale nedá vyloučit kandidatura nějaké všeobecně známé osobnosti, třeba sportovce nebo zpěváka. Je tady jen vyšší riziko, že si my občané „na protest“ zvolíme nějakého bývalého fotbalistu, hokejistu, anebo  zpěváka jako prezidenta.

Proč tedy strany trvají na přímé volbě? Zaprvé proto, že má všeobecnou podporu veřejnosti. Je to trošku líbivá politika. Dalším důvodem a určitě ne marginálním je čistý kalkul stran. O přímé volbě se mluví již 20 let, ale vždy to záleželo na rozložení sil a potencionálních kandidátech. Vždy, když hrozilo, že by se stal prezidentem silný kandidát protistrany, tak návrh na přímou volbu padl. To se může stát i teď.

Někteří kandidáti se dají předpokládat, i když nejsou potvrzeni. TOP 09 se vyjádřila, že jejich kandidátem bude Karel Schwarzenberg. Bývalý předseda senátu Přemysl Sobotka (ODS) se také ke kandidatuře vyjádřil, stejně jako Miloš Zeman (SPOZ). Možnosti kandidatury nevyloučila ani předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová (ODS),  bývalý premiér vedoucí úřednickou vládu Jan Fisher a dále třeba bývalý kandidát ČSSD na prezidenta, ekonom Jan Švejnar.  Dále můžeme počítat s kandidaturou Jany Bobošíkové, která rozhodně nechybí všude, kde se dá do něčeho kandidovat.

 

 

Vláda schválila rozpočet na příští rok

 

Vypadalo to na další válku nervů uvnitř koalice. Rozpočet na příští rok se musel schválit do konce září jinak by nastalo rozpočtové provizorium. Že by situace došla až tak daleko, se nečekalo, šlo jen o to, kdo s nervy vydrží déle.  Věci veřejné totiž podmínily schválení plánu na navrácení majetku církvím dodatečnými miliardami do rozpočtu resortu dopravy. Ministr dopravy Pavel Dobeš (VV) požadoval ideálně 14 miliard, minimálně však 9 miliard korun navíc. Obhajoval to tím, že by stát nemohl kofinancovat některé evropské projekty, tudíž by musel peníze vrátit a to by se jednalo zhruba o 36 miliard korun. Tento požadavek byl vznesen „na poslední chvíli“ a ministr financí Kalousek (TOP09) to považoval za vydírání. Tradiční ultimátum Věcí veřejných bylo pod taktovkou Víta Bárty, bývalého ministra dopravy. Bylo jasné, že situace musí skončit kompromisem. To se také stalo a do resortu ministerstva dopravy se přidaly 4 miliardy korun. Rozpočet byl tedy schválen se schodkem 105 miliard, tedy 3,5% HDP. Jen pro srovnání. Maastrichtské kritérium dané EU je 3% HDP. To v dnešní době splňují jen některé skandinávské země a Estonsko.

You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply