Česká republika 2031 – jakým směrem se bude ubírat naše země?

Je prvního ledna 2031 a český národ, ostatně jako tradičně, očekává ve svých přijímačích projev prezidenta republiky. Před ním je ovšem znenadání zařazeno mimořádně zpravodajství – v centru Prahy se konaná mnohatisícová demonstrace zvrhla v pouliční boje, extremisté  z levé i pravé části politického spektra, toho času zvolení poslanci Poslanecké sněmovny se z parlamentních lavic přesunuli do ulic a pomoci zápalných lahví vyargumentovávají svá konečná řešení sociálních otázek.

Situace eskaluje, když skupina nezaměstnaných absolventů vysokých škol zničehonic zaútočí na důchodce, kteří se drkotají s vozíky plnými bankovek do nejbližší prodejny potravin.  Ano, nezodpovědná měnová politika jednotlivých zemí i nadnárodních celků vedla k hyperinflaci. Napínavé drama z ulic rázem končí- televize se vypíná. To v Německu přestal foukat vítr a evropská energetická síť, postavená na obnovitelných zdrojích, zkolabovala. Energetická nesoběstačnost, enormní inflace, sociální nepokoje a vysoká nezaměstnanost způsobena ztrátou konkurenceschopnosti – i tak může vypadat Česka republika v roce 2031.

 

Tento negativistický scénář se muže stát realistickým, pokud česká politická reprezentace bude pokračovat ve stávajícím tempu a stylu. Anebo se muže vydat cestou opačnou. Jelikož je v dnešní době, a v budoucnu tomu nebude jinak, „krví“ společnosti elektřina, čeští zástupci občanů nesmí podléhat demagogickému tlaku různých samozvaných ekoteroristických organizací, pro které je řešením všeho využívání obnovitelných zdrojů energie, a musí se vydat cestou prolomení těžebních limitů a zejména pokračování v rozvoji jaderné energetiky, zejména po rozšíření reaktorů čtvrté generace.

 

Energetická a s tím spojená bezpečnostní stabilita je jedním ze základních faktorů, o které v čím dál více energeticky náročné budoucnosti půjde. Ruku v ruce s racionální státní energetickou koncepcí stojí před vládou a sněmovnou úkol reformování veřejných financí pomocí reforem důchodů, zdravotnictví nebo sociálního systému. Jen tak se naše země vyhne islandské, maďarské, španělské nebo již zprofanované řecké cestě. Naopak, díky efektivnímu veřejnému sektoru a konkurenceschopné ekonomice se máme při odklonu od neudržitelného modelu sociálního státu možnost zařadit se mezi nejvíce prosperující země světa a odkázat na zlaté časy První republiky.  Konkurenceschopnosti ovšem nedosáhneme dalším směřováním ekonomiky do oblastí montoven automobilů.

 

V příštích letech se české hospodářství musí orientovat na znalostní ekonomiku. To znamená investice do vědy a výzkumu a jejich podpora jak veřejným, tak soukromým sektorem, důraz na inovační průmysl, reforma vzdělávacího systému. Nástrahou, která může pozřít všechny úspory jak jednotlivců, tak firem, je skrytá inflace. Ta se i tak dá očekávat v míře větší než malé, zejména díky měnovým politikám mnohá zemí v průběhu hospodářského ochlazení kolem roku 2009 a především díky takzvanému kvantitativnímu uvolňování, eufemisticky nazvané tisknutí peněz. Díky těmto faktorům bude inflace v příštích letech vysoká a cílem všech centrálních bank by měl být změna kurzu a orientace na protiinflační monetární politiku, dokud není pozdě.

 

Všechny tyto opatření ovšem kladou na české politiky enormní zátěž v podobě nutnosti absence populistických sklonů. Ovšem s těmi jak známo se volby vyhrávají snáze a hrozí, že pokud České republice ještě o trochu ujede vlak do civilizované Evropy, populismus, demagogie a extremistická „jednoduchá řešení“ problémů ovládnou českou politickou scénu. Připojíme-li k tomu aktuálně značně rozšířenou politickou korektnost, při které se o pravdě nemluví a hlavní roli hrají nesmyslné pravdoláskovské a ideologické mantry, budoucnost České republiky a celé Evropy se nezdá vůbec růžová.

 

Česko se nevydá přímo ani jedním ze zmíněných scénářů, půjde nějakou prozatím neznámou střední cestou, v tomto jistoty není. Autor článku má ovšem za to, že ona střední cesta půjde spíše blíže scénáři pesimistickému. Jistotu máme ovšem jinou, neméně významnou – o svém osudu si rozhodneme výsadně sami, a to možná už možná v příštích volbách. Nikde jinde neplatí více než v našich podmínkách, že lidé mají takovou vládu a ubírají se takovou cestou, jakou si zaslouží.

You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply