Ekonomický nepravidelník II. – Zadlužování země

zadluzenizemiStejně jako každá firma nebo každý z nás, i stát hospodaří každoročně s nějakou částkou. V našem případě se aktuálně pohybuje kolem 1300 miliard korun. A stejně jako každá firma i jedinec, i stát může „zkrachovat“.

Dá se říct, že skoro každá země na světě je zadlužená. Oproti tomu existuje pár zemí, například Švýcarsko, které mají vyrovnaný státní rozpočet nařízený ústavním zákonem. Pro pochopení problému je důležité, rozlišovat státní rozpočet a veřejné rozpočty. Zatímco ve státním rozpočtu, který se součástí veřejných rozpočtů, jsou zahrnuty pouze příjmy a výdaje vlády a ministerstev, do celkového veřejného rozpočtu spadají i rozpočty měst a obcí, dále například rozpočty Všeobecné zdravotní pojišťovny a dalších organizací.  Státní rozpočet České republiky je deficitní prakticky od vzniku naší republiky, i když podle tehdejší metodiky výpočtu jsou do roku 1995 rozpočty v přebytku. Znamená to, že rok co jsou výdaje státu vyšší než jeho příjmy. Položme si nyní otázku, proč se země, respektive proč nás politici, neustále více a více zadlužují. Tento jev má minimálně dva prapůvody. Jeden je exportovaný zvenčí, jmenuje se Maastrichtské kritérium. Je jedním z kritérií nutným pro přijetí společné evropské měny a je součástí Paktu růstu a stability. Říká nám, že deficit veřejných rozpočtů nesmí překročit tři procenta hrubého domácího produktu ročně. Problém nastal v okamžiku, kdy si politici slova „nesmí překročit“ vyložili jako „je norma“, případně „ničemu nevadí“. Druhý prapůvod nalezneme v naší legislativě – jsou to takzvané „mandatorní“ výdaje. Mandatorní výdaje jsou výdaje, které stát musí ze zákona vyplácet ať se děje cokoliv. Sem patří důchody, sociální dávky, podpory v nezaměstnanosti a podobně. Společně s demografickým vývojem, kdy naše populace stárne, a přebujelým sociálním státem u nás mandatorní výdaje každým rokem rostou a zatěžují státní rozpočet. Zatím se nenašel politik, který by měl odvahu mandatorní výdaje upravit. Nyní si povězme, jak lze státní dluh umořovat. Dá se splácet třemi způsoby. Jedním z nich je „fiskální“ řešení, což znamená udržet výdaje státu na nižší úrovni než příjmy a z uspořených prostředků dluh postupně umořovat. Další možností je efekt reálného růstu. Roste-li HDP, snižuje se reálný dluh země. Pro vysvětlení, abychom dnes z našich mezd umořili celý dluh, museli bychom všichni pracovat třeba půl roku. Za 300 let bude na umoření dnešního dluhu stačit jedna směna v továrně. Dalším řešením je efekt monetární politiky. Státní dluhopisy, kterými je financován schodek rozpočtu mají nominální hodnotu a ta je inflací znehodnocena. Zde se objevuje velká motivace politiků zvyšovat inflaci a tím „splácet“ dluh.

Samotný státní dluh se skládá z jistiny a úroků. Jistina je částka, kterou si stát od investorů půjčil a úrok je „odměna“ investorům za tuto půjčku. K dnešnímu datu jistina státního dluhu přesáhla jeden bilion korun. Každý rok potom musí být vyplaceny ze státního rozpočtu úroky, tzv. dluhová služba, které se nyní pohybují kolem 60 miliard. Státní dluhopisy si může zakoupit prakticky každý, v drtivé většině případů je ale kupují banky, investiční fondy, hedgeové fondy a jim podobné. Jejich lákadlem je relativně vysoký úrok. Problémem pro stát je, že dluhopisy se prodávají za tržní cenu, čili s větším a větším zadlužením státu jejich cena roste, protože se investice stává pro investory rizikovější. Pokud není problém státního dluhu dlouhodobě řešen, investoři o dluhopisy dané země přestávají mít zájem a dostavuje se případ Maďarska nebo Řecka – reálná hrozba státního krachu. Jistou „půjčkou poslední instance“ jsou půjčky od mezinárodních finančních institucí, které ale jsou velice bolestivé. Potom stát dostane půjčku například od Mezinárodního měnového fondu, který si ale může klást velmi nepříjemné podmínky půjčky, například razantní osekání důchodů, osekání mezd ve státní správě, redukce lékařských zařízení nebo omezení zdravotní péče.

You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply