Kulhající flamengo aneb příčiny současné krize Španělska

Když v roce 1975 po letech nesvobody a utlačování padl ve Španělsku Frankův režim, náhlá ekonomická svoboda ruku v ruce se svobodami ostatními vystřelila zemi na Pyrenejském poloostrově k trvalému blahobytu a zvyšující se životní úrovni. Když bylo navíc Španělsko v roce 1986 přijato mezi členy Evropské unie, mohlo se těšit  z masivních finančních toků ve formě strukturálních fondů. Celkem do země přiteklo přes sto miliard eur a to i díky tomu, že i přes ne příliš efektivní byrokratický systém dokázala státní správa vyčerpat všech sto procent přidělených unijních financí.

Zhruba od roku 1995 mohla být země považována za učebnicový příklad správné hospodářské politiky, když místní ekonomika zaznamenávala pravidelný několikaprocentní růst hrubého domácího produktu a co víc, Španělsko mělo jako jeden z mála členů Unie přebytkové veřejné rozpočty. Z peněz evropských fondů byla kompletně revitalizována španělská infrastruktura a někam do této doby můžeme datovat vznik stavebního boomu, díky němuž se země stala „staveništěm Evropy“. Některé zdroje udávají, že bylo v době největšího boomu vybudováno ročně bezmála milion bytů, což je daleko víc, než bylo za stejné časové období vystavěno v Německu, Francii a Velké Británii dohromady.

Tato divoká výstavba, podpořená od roku 2002, kdy bylo v zemi zavedeno euro, nízkými úrokovými sazbami ze strany Evropské centrální banky, měla na svědomí další „bezpracný“ růst HDP a radikální pokles nezaměstnanosti. Do oboru stavebnictví se logicky zapletly i banky, které na jedné straně financovaly realitní projekty developerům, na straně druhé podporovaly odbyt těchto projektů nízkými a lehce dostupnými hypotékami pro obyvatele. Španělská ekonomika dosahovala svého vrcholu kolem roku 2005, kdy bezstarostně šlapala, a místní političtí představitelé se předháněli v tvrzeních a odhadech, kdy Španělsko ekonomicky předběhne tehdy se hospodářsky trápící Itálii nebo Německo.

Nikdo z nich ovšem nebral, nebo nechtěl brát v potaz některé výstražné indikátory, které jasně poukazovali na skutečnost, že aktuální stav španělské ekonomiky nemusí být nekonečný a trvale udržitelný. Nejzásadnějším problémem byla absence exportu španělského zboží. Vývozu produktů do ostatních zemí se věnovala pouhá dvě procenta firem a deficit zahraničního obchodu dosahoval astronomických hodnot. Podniky navíc i díky rigidnímu trhu práce a nízké produktivitě postupně ztrácely svou konkurenceschopnost, které nepřidala ani vysoká inflace.

Ambice se nakonec nevyplnily a španělskou ekonomiku nakonec stáhla ke dnu několikanásobná krize. Jednak domácí krize hypoteční, kdy splaskla několik let se nafukující realitní bublina, jednak krize celosvětová, což byl pro Španělsko smrtící koktejl. Premiér Zapatero musel místo dohánění evropských premiantů hasit hospodářské problémy své země, a to cestami, které nebyly příliš v souladu s levicovou filozofickou podstatou jeho strany. Tím popularita Španělské socialistické dělnické strany, kterou Zapatero vedl, dosáhla svého dna a všeobecná nespokojenost španělského lidu s vládní garniturou vyvrcholila v předčasné volby, které se konaly v listopadu letošního roku.

V těch došlo k paradoxní situaci, kdy pravicová Španělská lidová strana o svém pravicovém programu a řešení situace zarytě mlčela, zatímco levicová Španělská socialistická dělnická strana, která před volbami ekonomiku léčila pravicovými „léky“, se musela proti vlastním krokům vymezit. To se jí nepovedlo a volby s drtivou převahou vyhráli „lidovci“, kterým k úspěchu stačily jen duchaprosté proklamace typu „Chceme změnu“ nebo „Horší už to nebude“. Funkce předsedy vlády se ujal Mariano Rajoy a Španělskem se proslýchá, že má v rukávu „tajný plán“, který bude pro obyvatele hodně radikální a bolavý. Španělsko se dále potápí, kdy přijde čas na jeho realizaci?

Foto: http://www.telegraph.co.uk

You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply