Potřebujeme povinné pojištění? Aneb jedna historická zkušenost

Je to již mnoho desetiletí, co je v našich končinách zavedeno povinné sociální (tj. i důchodové a nemocenské) a zdravotní pojištění. Pro zavedení těchto pojištění byly důležité zejména roky 1888-9. V roce 1888 začal platit zákon o povinném úrazovém pojištění (přijat 1887) a o rok později zákon o nemocenském pojištění (přijat 1888). Mimochodem, tyto zákony byly přijaty za konzervativní vlády premiéra E. Taaffeho, která se tak snažila reagovat na vzrůstající socialistické hnutí. Tato povinná pojištění se však nevztahovala na zemědělské, lesní a domácí dělnictvo. Již však dříve – od roku 1860 – nařizoval živnostenský zákon (přijat 1859) podnikatelům: „…zakládat pokladny v závodech továrního typu a v provozech s nebezpečným povoláním.“

Působnost zákonů z let 1888-9 se postupně rozšiřovala, pořád však existoval prostor pro dobrovolné pojištění u nezahrnutých profesí. Ten zmizel roku 1926, kdy vstoupil v platnost zákon o povinném pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (přijat 1924), tento zákon byl a je dodnes považován za pokrokový. Pojištění se vztahovalo na všechny námezdně zaměstnané osoby a i domácí dělníky . A velmi důležité bylo, že neplacení pojistného bylo napříště považováno za trestný čin . Přes tak dlouhou dobu je dnes obtížné vidět, že se řada zaměstnanců sama o své vůli dobrovolně zajišťovala nebo byla pojištěna svými zaměstnavateli pro případ nemoci, úrazu, nezaměstnanosti a případně i stáří atd.

My si to demonstrujeme na řadě zaznamenaných případů, a to konkrétně na situaci v zemích Koruny české před zavedením plošného povinného pojištění v roce 1926 (především pak na situaci v 19. století). Budeme se však zabývat jen závodními, bratrskými a spolkovými pokladnami a prozkoumáme i možnost tvorby vlastních úspor. Nebudeme se naopak zabývat pojištěním v komerčních pojišťovnách, institucí výminku (u sedláků) ani „pojištěním“ pomocí velké rodiny atd.

Závodní a bratrské pokladny

Závodní pokladny byly zřizovány podnikateli, kteří obvykle složili větší finanční obnos jako základ pro pokladnu. Do těchto pokladen přispívali dost často i dělníci. Bratrské pokladny, které působily v báňské a hutní výrobě, si vydržovali sami členové, ale jejich správa byla většinou v rukách majitelů podniků. Od roku 1860 nařizoval sice výše zmíněný živnostenský zákon podnikatelům zřizovat závodní pokladny a horní zákon z roku 1854 bratrské pokladny, ale fakticky nic nenutilo (žádné sankce) podnikatele tyto pokladny zřizovat ! Přesto tak mnozí o své vůli činili. Než se podíváme na konkrétní příklady, tak je třeba uvést, co bylo převážně cílem pokladen: „Závodní pokladny poskytovaly podpory v nemoci, v invaliditě a pozůstalým při úmrtí dělníka.“ „Bratrské pokladny … poskytovaly podporu v nemoci, při úrazu, invaliditě a ve stáří.“

Můžeme samozřejmě uvést řadu příkladů závodních pokladen. Na Moravě je uváděna jako nejstarší instituce tohoto druhu pokladna (penzijní ústav) vzniklá v továrně na lněné zboží v Janovicích u Rýmařova již roku 1834 . Ještě starší však byly zřejmě bratrské pokladny v Rosicko-Oslavanském revíru . V Čechách patřily k nejstarším bratrské pokladny při Schwarzenberských dolech v Ratibořských Horách a v Černé v Pošumaví . Dalšími příklady mohou být pokladny při přádelnách lnu v okolí Trutnova, pokladna strojní továrny v Plzni nebo „pokladna u firmy J. Liebieg a spol. ve Svárově [u Liberce, pozn. aut.], kterou majitel dotoval částkou 4 400 zlatých ročně“. Tato poskytovala vedle podpor v nemoci i léky a hradila pobyt v nemocnici  Podpory v nemoci v severních a severovýchodních Čechách činily v pokladnách na přelomu 70. a 80. let asi polovinu dělnické mzdy.

V Praze vznikla v roce 1864 „Centrální nemocenská a podpůrná pokladna pro strojírenské dělníky“, ta hradila léky, lékařskou pomoc a podporu v nemoci ve výši 50 % mzdy po dobu 3-6 měsíců. Dělníci přispívali do pokladny 2 % ze své mzdy a podnikatel 20 krejcarů na dělníka za rok + 2 zlaté jednorázového vstupného za dělníka . Kilo chleba stálo podle Dvořáka v letech 1860 až 1880 cca 8-15 krejcarů a masa 41-62 krejcarů . V průmyslovém Brně vznikla „Ústřední nemocenská a invalidní pokladna pro dělníky od železa a kovu“ a ještě významnější „Dělnická nemocenská a penzijní pokladna brněnských soukenických a vlnařských závodů a dílen pracujících ve mzdě“, jejíž stanovy byly přijaty roku 1870 a k níž přistoupilo 35 firem (později jich bylo 60-80), tato vyplácela později i penzi .

Dělníci do ní platili dle profesí 1-1,65 % ze své týdenní mzdy a podnikatelé 40 % částky dělnických příspěvků (dle stanov z roku 1876). Podpory v nemoci byly 35-54 % mzdy (procentně nižší u více vydělávajících dělníků) [15]. Svoji pokladnu mělo i proslulé „Vítkovické horní a hutní těžířstvo“ a od roku 1864 i „Spolek pro chemickou a hutní výrobu“ z Ústí nad Labem. Pokladna Spolku (vedle vyplácení podpor) platila závodního lékaře a v areálu továrny byl zřízen nemocniční pokoj. Roku 1880 byl Spolkem založen penzijní fond pro úředníky, který poskytoval po 10 letech služby penzi 40 % platu, tato částka s každým dalším rokem vzrostla o 3 % . A tak by se dalo pokračovat.

Bratrské pokladny vznikaly zpravidla v oblastech s těžbou nerostů a hutní výrobou. Mnoho bratrských pokladen bylo v uhelných pánvích severních Čech, severní Moravy, na Plzeňsku, Kladensku, Rosicku atd. Můžeme jmenovat třeba pokladnu u „Pražské železářské společnosti“ na Kladensku nebo pokladnu ostravských uhelných dolů při „Severní dráze císaře Ferdinanda“. Spojené pokladně Rosických báňských podniků platili horníci 5 % své mzdy do penzijní a pouze 1 % do nemocenské pokladny. V nemoci pak dostávali od 3. dne podporu ve výši 33 % své mzdy. Penze v invaliditě pak byly pouze kolem 30 zlatých za rok .

Pokladny měly od několika desítek do tisícovek členů. Pro zaměstnavatele bylo založení pokladny docela výhodné, umožňovalo totiž udržet pracovní sílu – zejména kvalifikované dělníky, protože vklad a výhody z pokladny byly úplně nebo částečně nepřenosné (později při spojování pokladen však již přenosné mohly být alespoň mezi spojenými pokladnami).  Pokladny tak mohly lákat především zaměstnance toužící po jistotě.
Spolkové pokladny

Část zaměstnanců však byla se závodními a bratrskými pokladnami nespokojena, a to z výše popsaného důvodů nepřenosnosti. V 19. století bylo běžné, že zaměstnanci často měnili bez pardonu místo, kdykoliv se naskytly lepší podmínky jinde. Pokud část zaměstnavatelů nezakládala pokladny (ignorovala prostě předpisy) nebo nevyžadovala v založených pokladnách povinnou účast (u horníků měla být dle horního zákona z roku 1854 účast v případě existence pokladny povinná ), měla pak v očích takovýchto zaměstnanců konkurenční výhodu. Otvíral se tak i prostor pro další formu zajištění, kterou využívaly i profese mimo průmysl. Jednalo se o svépomocné spolky, které provozovaly tzv. spolkové pokladny. Spolky byly většinou (některé byly však starší) vytvořené na základě zákonů o spolkovém a spolčovacím právu (z roku 1867) a mnohdy měly výhodnější podmínky pro pojištění než závodní pokladny.

Příkladů najdeme opět více. V Liberci působila od roku 1870 „Všeobecná dělnická nemocenská a invalidní pokladna“ poskytující nemocenské podpory, invalidní a starobní penze a pohřebné. O rok dříve vznikla v Brně „Všeobecná dělnická nemocenská a podpůrná pokladna“ . Vznikaly i oborové pokladny. Jako byla například nemocenská pokladna brněnských knihtiskařů z roku 1863 a později i „Invalidní, penzijní, vdovská a sirotčí pokladna moravských knihtiskařů“, holešovský „Spolek vzájemně se podporujících mistrů řemeslnických“ nebo spolek na podporu nemocných koželužských tovaryšů v Třebíči založený roku 1876 atd.

Jak již bylo uvedeno, tuto formu zajištění užívaly i profese mimo průmysl, tj. profese, které nebyly zahrnuty do povinného úrazového a nemocenského pojištěni z let 1888-9. Jako příklady lze uvést pražský spolek porodních báb z roku 1890. U tohoto spolku: „Podpora [v nemoci, pozn. aut.] byla maximálně po dobu 10 týdnů za rok ve výši 3 zlatých týdně…, v případě úmrtí 50 zlatých.“ To vše za zápisné 1 zlatý a příspěvek 38 krejcarů měsíčně a s kvalifikační lhůtou (tj. čekací – ta byla u spolků dost častá) 1 rok .

Dále lze uvést „Jednotu domobranců na Menším městě Pražském“ z roku 1897 (kde o výši příspěvku a výši a délce podpory rozhodoval individuálně výbor spolku), židovský ženský spolek z Prahy-Holešovic a Bubnů z roku 1896 vzniklý na podporu chudých šestinedělek, vdov a sirotků, „Podpůrný spolek lesních dělníků“ v Českém Krumlově, odborný spolek služebných z Brna založený roku 1910, který měl mimo případných podpor (v nezaměstnanosti a stáří) poskytovat také právní ochranu, ubytování atd.  A dalo by se pokračovat. Po suchém výčtu je třeba připomenout, že právě spolky a jejich pokladny byly velmi pestré v poskytování různých podpor a nejen jich (vzdělání, sdružování, zábava atd.).

Rozsah pojištěnosti

Tehdejší rozsah pojištěnosti je obtížné určit. V literatuře se uvádí údaje jen za některá odvětví (průmysl a těžba) a oblasti, a to jen v hrubých rysech. Například na průmyslovém Liberecku a v severovýchodních Čechách bylo v roce 1866 pojištěno 14,5 % zaměstnanců v textilním průmyslu (bylo zde však mnoho domácích dělníků), ale v Brně to bylo roku 1870 50 % továrních dělníků. Dle údajů z roku 1869 bylo na Ostravsku pojištěno z horníků v uhelných dolech asi 45 % a u hutníků to bylo více . Ve stejném roce bylo pojištěno 75 % strojírenských dělníků ve středních Čechách včetně Prahy.

Celkem pak v celé monarchii zhruba: „…z celkového počtu dělnictva zaměstnaného v průmyslové a živnostenské výrobě a při těžbě uhlí a rud bylo pojištěno u některého ze zaopatřovacích ústavů [pokladen, pozn. aut.] 55 % dělníků.” V tom jsou však zahrnuty i povinné společenstevní (tj. živnostenských společenstev – jako byla pokladna společenstva tkalců v Prostějově poskytující nemocniční ošetření) a cechovní pokladny (např. cechu soukeníků v Liberci) – předpis se však ani zde masově neprosadil a byl často ignorován .

Nejčastější podporou byla podpora v nemoci, další podpory byly např. na nájem, stravu, výuku atd.  Z výše uvedených dat je zřejmé, že pojištění bylo masovou záležitostí. A také že zřizování pokladen bylo spíše dobrovolným aktem než důsledkem zákonů z let 1859 a 1854 (pojištěno 45 % horníků na Ostravsku atd.). Autor nezná žádné podobné údaje z našich zemí pro rozsah pojištěnosti profesí mimo průmysl.

Kompenzace rizika

Musíme se zmínit také o tom, že mzdy za práci v nebezpečných a náročnějších profesích (např. horníci, hutníci a některé další dělnické profese – chemický, ale i textilní průmysl atd.) kompenzují rizika plynoucí z této nebezpečnosti a náročnosti. Jinými slovy zaměstnanci v profesích, v kterých hrozí více úrazů, nemocí nebo úmrtí, dostávají na svobodném trhu vyšší mzdy. Toho si všiml i sám velikán Adam Smith: „Mzdy pracujících kolísají s lehkostí nebo obtížností práce, její čistotou nebo špinavostí, s vážeností nebo nevážeností daného zaměstnání.“

A tato skutečnost je potvrzena citovanou empirickou studií (obsahuje rozbor dalších studií) od Murraye pro pozdní císařské Rakousko a je také potvrzena daty. Třeba horníci a hutníci patřili k nejlépe placeným skupinám dělnictva. Takový havíř si mohl dle odhadů ve 4. čtvrtině 19. století ušetřit za pracovní kariéru 3 až 6 tisíc zlatých (to stačilo na založení dobře vybavené živnosti) . Spolek pro chemickou a hutní výrobu vyplácel dělníkům vyšší mzdy, než bylo v té době jinde obvyklé  atd. Jeví se také, že zavedením pojištění míra kompenzací klesá – de facto jsou kompenzace a pojištění substituty .

Spoření

Tím se dostáváme ke spoření – lidé si mohli jednoduše peníze na horší časy našetřit sami (to neplatí samozřejmě jen pro „kompenzovaná“ povolání, tam však pracovníci těžili z vyšších mezd). Pravda je, že s tím mohli mít někteří z počátku (někteří trvale) potíže, protože nebyli zvyklí na to, že jim zůstávají peníze navíc. Při dřívějším životě v agrární společnosti se žilo tak říkajíc z ruky do úst. Potřebné vzory bylo nutné nejprve objevit a pak se je naučit (mimochodem toto objevování a učení současný systém potlačuje). Nicméně možnost sám si naspořit mohla být důvodem, proč někteří zaměstnanci – jako třeba právě horníci – o pojištění příliš nestáli .

Shrnutí

Na uvedené historické zkušenosti českých zemí jsme ukázali, že i bez povinného pojištění jsou pracující se sami schopni masově (netvrdíme všichni!) a dobrovolně pojistit (a tím zajistit i své rodiny) a není třeba je nutit. Viděli jsme také, že zaměstnanci dostávají ve více rizikových profesích – tedy tam, kde hrozí více úraz, nemoc a smrt – vyšší mzdy. Je také zřejmé, že poskytovat pojištění bylo výhodné i pro zaměstnavatele. Dále je zřejmé, že ne všichni zaměstnanci stáli o pojištění, a tudíž zavedení povinného pojištění nerespektovalo jejich svobodnou volbu. I když naše znalosti nejsou úplné, zdá se také, že tzv. divoký kapitalismus měl více tváří, než pouze tu, s kterou se často setkáváme v učebnicích dějepisu a politických výrocích.

Je také nutné si uvědomit několik dalších skutečností. Výše uvedený systém převážně soukromého pojištění (a zřejmá inspirace systému povinného pojištění) byl průběžným systémem, což je pochopitelné vzhledem k tehdejšímu vývoji počtu obyvatel. Tento systém byl také pružný, což dokazují poměrně časté úpravy stanov, plynoucí z praktického fungování pokladen. Dále pokud pokladny hospodařily se ztrátou (větší výdaje než příjmy), nemohly se spolehnout na to, že jejich ztrátové hospodaření bude kryto například z daní občanů.

Konečně ani dnes není u nás řada lidí pojištěna pomocí povinného pojištění. Například lidé, kteří nemají legální příjmy, si mnohdy neplatí o své vůli sociální pojištění. Nebo osoby samostatně výdělečně činné si dnes nemusí platit nemocenské pojištění.

Dostatečnost?

Zbývá však ještě jedna otázka – bylo toto převážně soukromé pojištění dostatečné? Na to je ovšem těžké odpovědět! Za prvé, každý si pod pojmem dostatečné představí něco jiného. Proto prohlásíme-li nějakou úroveň pojištění za dostatečnou, jedná se o ryze arbitrární úroveň. Za druhé, soukromé pojištění bylo velmi pestré, zejména se to týkalo spolkového pojištění, ale nejen jeho. V soukromém pojištění se lidé sami dobrovolně dohodli (pokud ovšem nechtěli zůstat mimo kolektivní pojištění) dle svého uvážení a také časových preferencí, co a jakým způsobem se bude pojišťovat. Naopak povinné pojištění je uniformní produkt, který vůbec nemusí respektovat a nerespektuje uvážení a časové preference některých svých účastníků. Za třetí, je to obtížné z důvodu nedostatku zachovaných dat. To brání i porovnání soukromého pojištění s povinným, můžeme tak provést jen hrubá dílčí porovnání. Porovnáme-li pro příklad povinné nemocenské pojištění zavedené v letech 1888-9 pro výše uvedené profese, tak v případě nemoci dostával dělník od 3. dne po dobu min. 20 týdnů 60 % obvyklé denní okresní nebo místní mzdy (již nás nepřekvapí, že se opět mnohdy nepostupovalo dle zákonů, a tak tuto hodnotu lze brát jen za orientační) při odvodech 1,2 až 3 % mzdy (pokud to nestačilo na výplatu dávek, měl sáhnout do kapsy podnikatel) [34], s daty uvedenými výše ohledně závodních a bratrských pokladen (33-54 % své předchozí mzdy), dostáváme pro povinné pojištění o něco vyšší údaje, a to jak pro dávky tak pro příspěvky.

Obtížné je také určit, zda lidé byli spokojeni se zavedením povinného nemocenského a úrazového pojištění v letech 1888-9. V letech 1879-85 přišlo velké množství peticí k sociálním otázkám (tedy nejen k pojištění) na Říšskou radu [35]. Naopak povinné úrazové a nemocenské pojištění v letech 1888-9 v dotčených odvětvích tlačilo na přechod od tovární k domácké výrobě (tzv. rozptýlené manufaktuře), aby se zaměstnavatelé a zaměstnanci vyhnuli tomuto pojištění (to právě neplatilo pro domácké dělníky). Domácí dělnictvo však zpravidla vydělávalo méně než tovární dělnictvo a také jeho produktivita byla nižší. Došlo tak k obrácení pokroku (nebo jeho zpožďování) s dopadem na uspokojování potřeb spotřebitelů. Objevily se také žádosti o osvobození od povinného pojištění. Příkladem může být žádost tisíců zaměstnanců knížat ze Schwarzenberka, kteří již byli lépe pojištěni (například v případě neschopnosti následkem úrazu byla dávka ve výši 75 % pobírané mzdy místo max. 50 % u povinného pojištění) a využívali i bezplatného lékařského ošetření (toto bylo často využíváno i jejich příbuznými) u knížecích sociálních zařízení .

Foto: http://www.pojisteni-olomouc.cz

Převzato z: http://www.mises.cz/clanky/potrebujeme-povinne-pojisteni-aneb-jedna-historicka-zkusenost-548.aspx

You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply