Záporný výnos aneb eurozóna na začátku svého konce

Už jste někdy někomu vnucovali peníze? Mermo mocí jste mu chtěli půjčit? Dokonce jste mu byli ochotni i platit za to, že na vás bude tak hodný a vaše peníze si od vás blahosklonně půjčí? A dokonce jste chtěli půjčit víc, než kolik jste časem zase chtěli vrátit? Že ne? No tak to jste patrně zaspali dobu. Protože dneska se takové novoty, jako je záporný úrok, nosí. Tedy aspoň v Německu.

Nějak se vám to nezdá, že? To bude nejspíš tím, že někdy oči vidí, co vidět chtějí. A čím jsou věci prostší, tím obtížnější bývá je prohlédnout.

Myslím to asi takhle: Mou zahradu navštívili před pár dny zahradníci. Protože věděli, že druhý den přijdou znovu, nechali si svá fidlátka přes noc na zahradě. Druhý den konstatovali, že zmizely: 2 páry rukavic, 1 násada od lopaty, 1 násada od krumpáče, polovina role plotového pletiva, 1 role geotextilie. Jejich logický a zdánlivě neprůstřelný závěr zněl, že v okolí se vyskytuje organizovaná buňka zlodějů.

Jenomže následná asi desetiminutová lehká žaludeční nevolnost mého trochu přerostlého pejska ukázala, že tyto předměty nebyly odcizeny, ale zkonzumovány. (Jakkoliv nepoživatelné se zdají.) Vyzbrojeni touto znalostí si nyní můžeme troufnout pohlédnout na aktuální situaci na finančním trhu vykazující obdobnou snahu nezávislého pozorovatele zmást:

V lednu 2012 se stalo neslýchané. Investoři byli ochotni platit za to, že mohou půjčit Německu. Už nechtějí, aby jim Německo platilo úroky za to, že si koupí jeho státní dluhopisy a půjčí mu. Výnosy byly záporné. Nebylo to sice žádné drama, ale záporné prostě byly; nominálně činily -0,0122 %. A to není normální. Tím spíš to není normální, že zbytku Evropy investoři nejsou ochotni půjčit buď vůbec, anebo jen za přímo likvidační úroky.

V Německu kapitál přebývá a jinde chybí. Vzniká ohromné pnutí. Takové to pnutí, jaké je naakumulované mezi zemskými deskami těsně před zemětřesením. Ale jak to?

Vysvětlení se na první pohled zdá být jednoduché – asi jako u ztraceného nářadí na mé zahradě. Zdá se, že prostě panuje příliš velký strach a současně nedostatek investičních příležitostí. Budoucnost eura je ve hvězdách a investoři jsou zoufalí – akcie padají, dluhopisy většiny zemí padají, ratingy zemí padají, banky padat teprve budou a inflace roste. Takže se zdá být logické raději si vsadit na jistou, ale malou ztrátu (v podobě stále ještě jakž takž „bezpečných“ německých dluhopisů), než riskovat kdovíjak ohromnou ztrátu (při investici do čehokoliv jiného). No jo, ale tato „logická“ úvaha má v sobě jednu chybu. Totiž stále ještě existují  – i v tom dnešním bláznivém světě – další celkem bezpečné a přitom ne tolik ztrátové alternativy. Tak třeba si peníze můžeme nechat doma zahrabané pod uhlím ve sklepě. To jistě není riskantnější než nakoupit německé dluhopisy. Sice to (nominálně) nenese nic, ale to „nic“ je pořád lepší než ztráta v případě německých dluhopisů.

Tak o co tu herdek jde?

Tak tedy: jde o nikým nahlas nevyslovené, zato potichu šuškané spekulace, že až to v Evropě bouchne, Německo jako jedna z mála zemí celkem bez úhony přežije. Někteří spekulanti dokonce uvažují tak, že v Německu bude nová měna. A tato nová měna jistě bude – tedy alespoň podle spekulací – brzy po svém zavedení nejrychleji sílící měnou v Evropě. Kdo dnes – podle této logiky – koupí německý státní dluhopis, prodělá sice na úrocích, zato po zavedení nové německé měny vydělá na posilujícím kurzu nové marky.

A najednou to všechno dává smysl.

Můžeme to říct i jinak. Finančníci, kteří tak ochotně „se ztrátou“ vnucují své peníze Německu, vlastně jen ventilují svůj předpoklad, že eurozóna se už brzy zhroutí jak domeček z karet.

Foto: http://telegraph.co.uk

You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply