Strašidlo stagflace aneb chleba za 50

Evropa má jeden problém. A my ho máme s ní. Ne, nemám na mysli její předlužení (ne že by to problém nebyl). Nemám na mysli ani to, že nedodržuje svá vlastní pravidla (ne že by německý soud nerozhodoval o tom, zda záchranné fondy jsou v souladu s evropským právem.) Vážení, ten aktuální problém, který není jen nějakou hříčkou pro akademiky, ale který se dotýká všech, se jmenuje zdražování. Nebo přesněji inflace. Nebo ještě přesněji stagflace.

 

 

 

Ekonomové se dlouhá léta tvářili, že už zapomněli, co to kdysi v 70. letech ta stagflace vlastně byla. A že už nám nehrozí. A aktuální statistiky to, zdá se, potvrzují. Ale na statistiky zapomeňte. Vězte, že už brzy by nás „dávno zapomenutý problém“ mohl znovu pálit. Zákeřnost stagflace – či zdražování, chcete-li – spočívá v tom, že se neprojeví hned. Ona přijde až měsíce poté, co její semínko bylo zaseto.

Výraz stagflace znamená kombinaci stagnace (či dokonce poklesu) ekonomiky a inflace. A to je právě ten problém. Standardní hospodářská politika, o které vlády a centrální banky předstírají, že ji umí dělat, je totiž za normálních okolností zaměřena buď na podporu hospodářského růstu anebo na potlačení inflace. Když se snaží podporovat hospodářský růst, bývá jejím vedlejším produktem zvýšená inflace. Když se snaží potlačit inflaci, bývá jejím vedlejším produktem zpomalení růstu. Ani jedno – tedy ani podpora růstu, ani potlačení inflace – se tvůrcům hospodářské politiky obyčejně moc nedaří, zato přichází ony vedlejší účinky. Natož když mají být současně splněny oba cíle, které se vlastně vylučují. S tím si moc dobře neumí poradit ani teorie, natož praxe.

Ačkoliv moc dobře nevíme, jak z toho ven, zatraceně dobře víme, jak jsme se do toho dostali. Vzpomínáte? Už před víc než rokem jsme bili na poplach, že Evropská centrální banka (ostatně i spolu s americkou centrální bankou) se chovají jako kamikadze: pumpují do ekonomiky ohromné množství peněz v naději, že rozpohybují ekonomiku, alternativně že údajně nějak zázračně „pomohou vyřešit“ evropskou dluhovou krizi. My se tehdy snažili varovat, že jediným možným důsledkem může být jen inflace.

Bum, je to tady. V polovině roku 2012 byla inflace v ČR nejvyšší od  předkrizového roku 2008. Hospodářský růst je veškerý žádný a stavidla inflace byla otevřena. K takové situaci by teoreticky vůbec nemělo dojít. Fakt, že k ní třeba i jen na přechodnou dobu došlo v jedné zemi EU, naznačuje, že do dvou let se inflace – či stagflace – může po Evropě dál šířit. A munice určená pro krocení inflace v podobě snižování úrokových sazeb je už vystřílená. Některé evropské centrální banky už mají dokonce záporné úrokové sazby.

No, já bych zkrátka byla s vírou v oficiální statistiky hodně opatrná a raději bych zavčasu přemýšlela, jak se proti inflaci pojistit…

You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply