11/9 deset let poté – ještě větší katastrofa, než jste čekali

Antonymum slova slavit? Truchlit. V případě desátého výročí útoků na World Trade Center v New Yorku je na místě truchlit dvojnásob. A mnohem víc.

Po útocích Spojené státy vstoupily do války proti terorismu a začaly s „rekonstrukcí“ Afghánistánu a Iráku. Obecně se zvýšila bezpečnostní opatření, od základních úkonů na letištích až po masové sledování činnosti občanů ze strany vlády. Všechny tyto kroky selhaly. Některé „jen“ nejsou nejlepším řešením, jiné jsou dokonce kontraproduktivní. Proč?

Když vláda hraje Monopoly

Nejprve se podívejme, proč vůbec před deseti lety mohlo k podobným útokům dojít.

Vedle obecně nepopulárních (například dopravních) a přehlížených (například zdravotnických či bankovních) státem garantovaných monopolů existují i obecně populární či dokonce vyžadované státem orazítkované monopoly, mezi které vedle soudního patří i monopol na takzvanou vnitřní a vnější obranu. A jak to u monopolů bývá, cena za jejich produkty je vysoká a jejich kvalita nevalná. Americká vláda s monopolem na vnější obranu má a měla nepochybně za úkol také obranu proti terorismu. Jaká je cena a jaká je kvalita?

láda Spojených států za vnější obranu utratí ročně kolem jednoho a čtvrt biliónu amerických dolarů. Jedenáctého září byla tato suma (inflačně očištěná) téměř poloviční! Na jednoho Američana připadá kvůli těmto výdajům daňová zátěž ve výši 4000 dolarů ročně. O tom, že je cena vysoká, tedy nemůže být pochyb. Je však možné, že si lidé připlácí za lepší kvalitu. Je tomu tak?

Nepochybně tomu tak není – vláda USA nedokázala teroristickým útokům 11. září zabránit. Jak popisuje Hans-Hermann Hoppe (2003, předmluva): „(Vláda) ve skutečnosti přispěla k pravděpodobnosti takových útoků. Skrze svou intervencionistickou zahraniční politiku (ve formě ekonomických sankcí, vojáků umístěných ve více než 100 zemích světa, bezhlavému bombardování, podporou despotických režimů, podporou jedné strany v neřešitelných etnických a územních sporech a dalšími politickými a vojenskými pokusy o řízení mnoha míst na světě) vytvořila vláda skutečnou motivaci pro zahraniční teroristy a učinila z USA jejich hlavní cíl.“

A nejen to. Dále skrze svůj monopol a jeho vynucování zabránila soukromým leteckým společnostem se bránit. Jedna zbraň u pilota by zachránila více, než celý armádní rozpočet.

Bylo by však laciné příběh uzavřít již zde. Jedna zbraň mohla, ale také nemusela útokům zabránit. Zaměřme se spíše na otázku, jak zabránit tomu, aby se podobné útoky neopakovaly. Na tuto otázku se totiž zaměřily i Spojené státy.

Pokud vyjdeme z dnes již klasického ekonomického přístupu držitele Nobelovy ceny Garyho Beckera, teroristé měli buď nízkou pravděpodobnost chycení, nízký trest v případě zadržení, nebo vysoký výnos z provedení útoku, pravděpodobně však kombinaci těchto faktorů. Teroristům se tedy dá bránit dvěma způsoby – snižováním výnosu úspěšného útoku nebo zvyšováním nákladů. Vláda USA se rozhodla pro druhý způsob.

Amsoc

Prvním krokem ke zvýšení očekávaných nákladů na provedení teroristického útoku je zvýšení trestů. Je pochopitelné, že si zločinec spíše rozmyslí svůj čin, pokud za něj bude trest smrti, než v případě jeho beztrestnosti. V případě sebevražedných útoků však nemá vyšší trest žádný efekt. Dokonce ani v případě přeživších teroristů nelze zvýšit tresty, protože jsou již nyní na maximální úrovni. Tato cesta tedy nikam nevede.

Druhým možným krokem, jak zvýšit očekávané náklady, je zvýšení pravděpodobnosti chycení. Pokud si je terorista jistý úspěchem, bude očekávat zisk celého výnosu. Pokud je šance na chycení vysoká, očekávaný výnos se s touto pravděpodobností snižuje.

Vlády tedy posílily protiteroristické jednotky, konkrétně vláda USA zvýšila rozpočet protiteroristické složky FBI, CIA zvýšila rozpočet na monitorování podezřelých osob, zavedla TSA (Transport Security Administration, vládní organizace působící na letištích, která má za cíl zvýšit bezpečnost letecké dopravy, více viz Kiesling (2011)) apod. Jak účinná je tato cesta?

Na první pohled účinnější, než cesta první. Jak ale ukazuje Boettke a Coyne (2007), kvůli neelastické poptávce po teroristických útocích není tato cesta příliš efektivní. Dále je nutné počítat se substitučním efektem, tedy pokud se zvýší ochrana např. vládních budov nebo metra, teroristé zvolí za cíl substitut, jenž je nyní relativně levnější, například poštovní budovy či obytné čtvrti. Pokud se hlídají letadla, zaměří se na vlaky. Pokud se zlepší FBI, přesunou se do Velké Británie. Teroristé se chovají jako podnikatelé, posuzují relativní ceny a reagují na jejich změnu. Efekt je tedy opět minimální.

Cena je však obrovská – vlády nutně ukrajují svobody svých občanů, nenávratně zabodávají svou viditelnou rukou šíp vládních intervencí do přirozených mezilidských vztahů. A to nejen přímo, monitorováním, zpřísněním mezinárodního pohybu, regulacemi podnikání apod., ale také nepřímo, nutným zvyšováním daní (případně inflací), jelikož je nezbytné tyto zásahy financovat. Možná záměrně, možná nezáměrně. Každopádně jdeme každým krokem blíže totálnímu státu. (Více např. viz McElroy, 2011 o pasových kontrolách.)

Ex-port svobody

USA bývaly přístavem lidí hledajících svobodu. Ne nadarmo se symbolem Spojených států stala Socha svobody. Avšak, čím dále je zřejmé, že je na místě minulý čas. Nechme tento příběh stranou, podívejme se na fenomén minulého století, pokračující do dnešních dní, tzv. export demokracie. Spojené státy se postavily do role vývozce toho, co jim fungovalo. Zní to logicky. Ale podívejme se na statistiku:

Po jedenáctém září zůstal v tabulce poslední Afghánistán, místo otazníku už pomalu můžeme zaplnit dvěma písmeny. A doplňme ji nyní o Irák a Libyi s otazníky. Intervencionistická politika Spojených států fungovala doposud jen tam, kde by ani nebyla potřeba (Německo, Japonsko), a ve dvou dalších případech (Panama a Grenada; Panama na druhý pokus). Jak dopadnou poslední tři, respektive dva pokusy? Zkuste hádat.

Proč selhávají, vysvětluje obsáhle Coyne (2007) – svoboda nemůže být vynucena válkou. Pokud lidé nemají úctu k soukromému vlastnictví, nelze ji vynutit. Navíc podobné pokusy končí tragicky co do počtu zmařených životů (statisíce mrtvých v Iráku a Afghánistánu nejsou a nikdy nemůžou být pouhou statistikou) a v neposlední řadě také finančně (náklady na vedení válek nejsou nadarmo hlavním tématem amerických voleb) a sociálně.

Nadto, takové jednání může snížit množství potenciálních atentátníků, zvyšuje však výnosy z útoků. Přestože bylo zabito mnoho lidí, jež mohli v budoucnosti podniknout útok, motivace ho podniknout se u zbylých zvyšují. Navíc takové jednání neřeší problém trvale, ale pouze krátkodobě. V delším období takové jednání může dokonce zvýšit pravděpodobnost útoků či jejich počet.

Tragédie se prohlubuje, snaha vymýtit teror exportem demokracie se nedaří a dařit ani nemůže. Kdyby to bylo možné, stačilo by okopírovat americkou ústavu, poslat ji doporučeně do chudé země a čekat. Touto cestou tedy ne. Afghánistán, deset let po 11. září, je toho hrozivým dokladem.

Místo zvyšování nákladů lze také snižovat výnosy z útoků, jinými slovy, lze přesvědčit potenciální útočníky, že i při malých nákladech nic nezískají. Nemůžou dosáhnout stažení vojáků z Afghánistánu, pokud tam žádní nejsou. Nemůžou mít potěšení ze zničení amerického obchodu, pokud s ním sami obchodují. Nemůžou mít radost ze smrti Američanů, pokud jsou jejich přáteli. Odpovědí je svoboda. S rostoucí svobodou se snižuje pravděpodobnost podobných útoků. Nelze uvalit embargo na Severní Koreu a čekat, že budou Severokorejci nadšenými obdivovateli toho, kdo na ně embargo uvalil.

Závěrečné otazníky a vykřičníky

Shrňme si následky – tisíce mrtvých v USA, statisíce ve světě, méně svobody v západních zemích, sledování a mučení, vyšší vojenské výdaje, více moci v rukou státu, státy závislé na přítomnosti USA… Jak je možné, že pár letadel, několik šílenců a lehce přes 100 minut útočení dokáže napáchat tolik škody? Někdo by se mohl ptát, jestli měl Usáma skutečně takovou moc, že dokázal dát tolik věcí do pohybu a změnit vše výše uvedené?

Neměl. Je to stejně absurdní, jako tvrdit, že Gavrilo Princip zabil sedmi ranami 18 miliónů lidí a dalších 20 miliónů jich zranil. Nelze obžalovat Principa z tolika vražd, a sic se to v kontextu nehodí, je to dokonce úsměvná představa.

Usáma bin Ládin neměl takovou moc. Byl to George W. Bush, kdo ji měl. A použil. Stejně jako panovníci v době Principova atentátu, nikoliv Princip. Byl to Bush, kdo vyděšené Američany (a nejen je), s otevřenými ústy čekající na vysvětlení toho, co se děje, poslal do války. Řekl světu, že USA jsou ve válce. A obvinil letecké společnosti.

Při pohledu zpět byla taková reakce pochopitelná. Je to politicky snazší a méně bolestivé, než přiznat chybu v zahraniční politice, v obchodních bariérách a v regulacích ochrany sebe a svého majetku. Představte si George Bushe, jak oznamuje, že se omlouvá pozůstalým za zákaz sebeobrany pilotů a za vojenské intervence v Saudské Arábii, Kataru a Bahrajnu. I představa je téměř nemožná. Kdyby to však udělal, zabránil by katastrofě, která ještě zdaleka neskončila. Vykřičník.

Foto: emssolutionsinc.wordpress.com

Zdroj: http://www.mises.cz/clanky/11-9-deset-let-pote-jeste-vetsi-katastrofa-nez-jste-cekali–430.aspx

You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply