Vítězslav Klement: Konec daňových rájů k ráji v Unii nepovede

Vlivem nutné finanční pomoci hospodářsky postiženému Kypru, jakožto daňovému ráji, se v Evropě opět rozproudila diskuze o zrušení daňových rájů a daňové harmonizaci v rámci Unie jako takové. V polovině dubna se zástupci největších zemí v čele s Francii a Německem dohodly na společném tažení proti těmto „rájům“. Svůj krok obhajují argumentem až biliónového daňového výpadku v ročních příjmech evropských zemí, což se nejvíce týká právě výše zmiňovaných států.  Cílem má být harmonizace korporátních daní na evropské úrovni, tedy jedna společná daňová sazba pro všechny země Evropské unie.

Připustíme-li prospěšnost této myšlenky, nabízí se otázka, na jaké výši korporátní daně v Evropě harmonizovat. Nabízí se škála od 0 % v bulharském případě až po 37 % v případě již zmiňované Francie. A aby země galského kohouta sama sobě nesnižovala své daňové příjmy, musela by trvat na harmonizaci na její úrovni, což je nepředstavitelné jak z ekonomického, tak politického hlediska. Takto enormní zvýšení daňové zátěže by mělo drastický dopad na dnes stále křehké a stále pomalu se oživující ekonomiky jednotlivých zemí.

V rovině politické je potom těžko představitelné, že by například Velká Británie přistoupila na francouzskou úroveň sazeb. A co víc, daňová konkurence zemí, stejně tak jako produktová konkurence firem, má své opodstatnění. Země si navzájem konkurují a soutěží o daňové poplatníky pomocí daňových úlev, různých sazeb a podobně. A jak jednoduché jsou tyto přesuny v normálních podmínkách, o to jednodušší jsou v rámci nějakého určitého společenství, nejlépe hospodářského. A právě tímto uskupením je Evropská unie.

V rámci EU, která je co do charakteru jednotlivých členských států vysoko heterogenní, si země konkurují a musí konkurovat, například při lákání nových investoru. A právě jejich heterogenita způsobuje, že každá země může nabídnout potenciálním investorům něco jiného. V případě Francie a Německa je to například stabilní právní prostředí, rozvinutá infrastruktura či vzdělaná pracovní síla, zatímco jiné země toto nabídnout nemohou, a jako kompenzaci zájemcům o investice nabízí nižší zdanění jejich výdělků. Mezi přínosy daňové konkurence jsou také řazeny úspory ve veřejných financích a ekonomický stimul hospodářství. Prvním přínosem je myšleno, že úbytek na straně daňových příjmů povede státní představitele k úspornější a umírněnější politice. Ovšem, jak známo z praxe, toto je spíše jen teoretické východisko a spíše přání než realita. V praxi totiž nižší daňové příjmy nenutí politiky k úsporám, naopak je motivuje k dalšímu zadlužování při nezměněném rozpočtu. Dojde tak fakticky pouze ke změně struktury rozpočtu na úkor dluhu. Nicméně výpadek příjmů jednotlivé členské státy mohou nahradit efektivitou veřejného sektoru, fungováním státní správy a reformou přebujelých sociálních systémů, případně nepatrným zvýšením daní spotřebních.

Co se týče příjmových daní obecně, jejich vysoká sazba je trestem za snahu, aktivitu, podnikání a vzdělání. Navíc opravdu bohatých subjektů se právě díky daňovým rájům po celém světě nedotkne, ti se na podobné opatření kvalitně připraví. Zapůsobí efekt tzv. Lafferovy křivky a daňová optimalizace se začne vyplácet stále více a více firmám. Pokud tedy chce Unie podpořit svůj budoucí růst a prosperitu, nechť  zharmonizuje příjmové daně například na nulu. Motivace daňové konkurence ekonomickým stimulem je totiž efektivnější a příliv kapitálu do jednotlivých zemí je obecně prospěšný a zvyšuje ceteri paribus prosperitu daného regionu. Netrestejme tak lidskou činnost a aktivitu, trestejme jejich spotřebu.

You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply